Dnes už z toho téměř nic nezůstalo, ale před asi 20 lety—ve věku 15 let, ovlivněna někým, koho jsem obdivovala—jsem byla sběratelkou amerických hraček z 80.–90. let. Pro mě sbírání těchto hraček nebylo jen o hromadění; roztomilé vystavení bylo součástí estetiky. Ještě před tím, než se to stalo trendem, jsem na Instagramu sdílela fotky své sbírky a pokoje. Nikdy jsem neukazovala tvář a účet jsem spravovala pod přezdívkou. Přestože jsem sledovala jen 200 lidí, měla jsem tisíce sledujících. Bylo to v roce 2015, kdy pojem „influencer“ nebyl tak běžný jako dnes.
Tehdy jsem také nemohla být spokojená, pokud vše, čeho se dotkla moje ruka, nebylo v barvách připomínajících cukrovou vatu, a můj šatník byl kompletně jako Harajuku dívky.
↑ Můj pokoj během mé první návštěvy Tokia. Oslnivý prostor, který se občas objevil i v časopisech♡
↑ V šatech s motivem zmrzliny při návštěvě Harajuku.
Čas plynul a ve 25 letech jsem se rozhodla studovat v České republice. Moje milovaná sbírka ale nemohla se mnou cestovat přes moře. S těžkým srdcem jsem ji zabalila a nechala u rodičů, přičemž hračky byly neustále ohroženy plísní nebo deformací. I během pobytu v zahraničí jsem na ně pořád myslela.
Mezitím jsem se zamilovala do místních second handů a impulzivně nakupovala vintage plyšáky. Zároveň jsem poznala českého ducha cenění si věcí a pochopila prázdnotu pouhého hromadění. Moje láska k vintage oblečení však zůstala, a stále si cením šatů, které nosím při zvláštních příležitostech.
↑ V pokoji, kde jsem tehdy bydlela, šťastně obklopena plyšáky.
↑ Šaty s puntíky, které jsem koupila za asi 500 jenů v českém second handu. Poklad, který si od té doby uchovávám.
A pak, najednou, nastal čas vrátit se domů. Jídlo jsem plánovaně konzumovala a předala věci, které jsem ještě mohla používat. Na konci pobytu v zahraničí jsem odcházela z letiště jen s jedním kufrem a batohem, stejně jako při příjezdu. Plyšáci, které jsem sbírala, byli odesláni zvlášť k rodičům.
Když se ohlédnu zpět, žila jsem pohodlně s minimem zavazadel, plus krabicí na koření a kuchyňské náčiní. Při stěhování z koleje do pronajatého domu stačila jen jedna jízda Uberem. Byla jsem tak lehká, a jakmile jsem ten pocit poznala, nemohla jsem se ho vzdát. Přesto moje láska k hračkám přetrvala—po návratu domů jsem procházela dny vnitřního konfliktu.
Stále mezi těmito dvěma protichůdnými pocity kolísala, ale postupně jsem činila první kroky k minimalismu.