V únoru 2020, hned po návratu ze studia v zahraničí, mě čekala pandemie, která změnila celý svět. Vycházení bylo omezeno na naprosté minimum a místy, kam jsem občas zamířila, byla jen tichá a liduprázdná příroda. Rozhodla jsem se, že tady nesmím zahálet, a proto jsem začala cvičit meditaci a jógu a znovu se pustila do studia angličtiny. K tomu se přidalo přestoupení na dálkovou univerzitu, a můj život se tak prudce nasměroval k „učení“ a „pohybu“. Přirozeně se ve mně upevnilo odhodlání – abych se mohla soustředit, musím se zbavit všeho zbytečného.
↑ Dny, kdy mě těšila a léčila příroda dostupná kousek od domova.
S těžkým srdcem jsem se rozloučila se svými milovanými americkými vintage hračkami – sbírkou, do které jsem od svých patnácti let vložila deset let života a dohromady dva miliony jenů. Rozhodnutí pustit se těch, kteří se mnou sdíleli radosti i slzy, bylo nesmírně těžké. Přesto jsem věděla, že tam venku jsou sběratelé, kteří na ně čekají – stejně jako kdysi já. Byly příliš cenné na to, aby zůstaly zavřené v krabicích a nikdy nespatřily světlo světa. Proto jsem je po jedné pečlivě vyndávala, fotografovala, psala k nim popisky a postupně je vystavovala na prodej v aplikaci.
Odezva přišla okamžitě – kupující je brali za cenu, kterou jsem nastavila, a často přidávali zprávu: „Hledal/a jsem tuhle hračku celé roky.“ To mi dodalo jistotu, že nedělám chybu. Hračky s novým domovem jsem zabalila s maximální péčí a přiložila ručně psané vzkazy. A když většina z nich našla své nové majitele, zbytek drobností, které se mi nepodařilo prodat, odkoupil ve velkém hračkář, s nímž jsem byla v dobrém vztahu.
Když bylo vše pryč, sedla jsem si do prázdného pokoje a spolu s pocitem svobody se na mě přivalila vlna ztráty. Plakala jsem tři dny a tři noci, a přesto – právě skrze tu bolest – ve mně pevně vyklíčilo odhodlání „jít dál“.
↑ Část hraček, které jsem vystavila k prodeji. Poklady, které mě provázely mým mládím.
Pohltila jsem samotu a jako by v reakci na mou hlubokou sebereflexi se svět posunul do „věku vzduchu“. Sdílení a cloud nabíraly na obrátkách a posun od „vlastnit“ k „sdílet“ přesně rezonoval s hodnotami, které se ve mně utvářely. Výsledkem byly jazykové schopnosti, které využívám dodnes, pevné a zdravé tělo a diplom z univerzity.
↑ Období, kdy jsem se věnovala posilování. Mé tělo působí tak hubeně!
Po skončení pandemie jsem opustila rodný dům a nějaký čas jsem se stěhovala z místa na místo. Při každém dalším stěhování se můj způsob balení zdokonaloval – od „přidávání“ k „ubírání“. Dříve jsem lpěla na prostoru, který „vyjadřoval moji osobnost“, dnes nacházím krásu v prostoru, který „zahlazuje mé stopy“.
Po několika přesunech jsem nakonec zakotvila ve sdíleném domě v Tokiu. Kompaktní pokoj o velikosti 4,5 tatami byl vrcholem mé minimalistické cesty. Po roce jsem však onemocněla a rozhodla se vrátit do rodného města. Od vystěhování do návratu domů uběhl jen jediný týden. Nejnutnější věci jsem sbalila do kufru a batohu a vlakem šinkansen jsem se vydala zpátky. Taková rychlost v rozloučení by bez minimalismu nebyla možná.
↑ Sdílený dům, kde jsem prožila svůj druhý tokijský pobyt. Získala jsem jistotu, že i v malém prostoru se dá žít pohodlně.
Teď znovu bydlím u rodičů, ale nemám prostor, který bych mohla nazývat „svým pokojem“. A právě v tom je má současná pohoda. Ať jsem kdekoli, můžu kdykoli vyrazit na cestu. Ta lehkost se stala mým největším pokladem.