Mé první darování vlasů bylo v mých raných dvaceti letech. Spouštěčem bylo, když mi jedna kamarádka řekla: „Ostříhala jsem si dlouhé vlasy a darovala je.“ Byla jsem ohromená – opravdu taková aktivita existuje. I před tím, než jsem se stala minimalistkou, jsem byla spíše domácí typ. Konečně jsem měla legitimní důvod, proč tak zřídka chodím k holiči, a byla jsem nadšená.
To ale neznamená, že bych tehdy měla odvahu ostříhat se úplně – dlouhé vlasy jsem měla už dlouho (protože rostly, aniž bych si toho všimla). Tak jsem ostříhala pouze předepsaných 15 cm a přešla z dlouhých vlasů nad hrudník na bob. Takto jsem malé darování opakovala dvakrát a pak jsem asi dva roky zůstala u krátkých až bob účesů.
↑ Listopad 2018. Proč držím obrovskou nahou panenku Barbie, vysvětlím někdy jindy.
Pak přišlo studium v zahraničí (měla jsem strach jít do místního kadeřnictví), návrat domů a pandemie COVID-19. Uběhly tři roky bez nezbytných výletů a než jsem se nadála, konečky vlasů mi dosahovaly až k pasu. Tehdy jsem ještě měla energii si vlasy natočit před odchodem, takže jsem si dlouhé vlasy užívala naplno. Když jsem cítila, že je správný čas, v lednu 2023 jsem poprvé po dlouhé době šla do kadeřnictví a požádala je, aby ostříhali co nejvíce. Ostříhaná délka byla 40 cm. Výsledek byl odvážný mash-short. Bohužel nemám jasné fotografie, ale vzpomínám si na pocit osvobození ten den.
Udržovat krátké vlasy se ale ukázalo jako překvapivě náročné. V té době jsem dospěla k závěru, že černé vlasy mi nejvíce sluší, a postupně jsem přestala barvit. Ztratila jsem důvod chodit do kadeřnictví. Stále jsem chodila na zastřihávání ofin do příjemného salonu pět minut od domu za 500 jenů, ale i to se mi zdálo obtěžující, až jsem nakonec koupila ztenčovací nůžky online. Poslední dva roky si ofinu udržuji sama. Zadní vlasy nechávám stříhat profesionálem jen jednou za půl roku až rok a s tímto stylem jsem spokojená.
Pak přišel srpen 2025. Jednoho dne jsem si náhle uvědomila: po sprše, umytí vlasů a těla a vysušení uplynula více než hodina. Dosáhla jsem svého limitu. Porazena horkem a námahou jsem se rozhodla znovu darovat vlasy. Našla jsem poblíž zapojený salon a při první návštěvě mi ostříhali 35 cm. Nezapomněla jsem si nechat udělat fotky před a po a tentokrát jsem získala objektivní pohled.
První věc, které jsem si všimla, byly mé první šedé vlasy (!). Konečně přišly. V dubnové údržbě jsem si jich nevšimla, ale na fotkách jsou jasně viditelné. Pravděpodobně tu byly už dříve. Po návratu domů jsem našla alespoň dva prameny. Upřímně mě to šokovalo, ale nic se nedá dělat. Budu to považovat za jeden z mých „letokruhů“.
Dále jsem si všimla změny kvality vlasů. I když nemám žádnou barvu ani trvalou, zcela přírodní vlasy („virgin hair“, jak se tomu říká), dříve se mi zdály pevnější. Teď jsou trochu tenčí, ale to je také přirozený proces.
A hlavně, pohodlí krátkých vlasů je výjimečné. Mytí vlasů je okamžité a fén skoro nepotřebuji. V poslední době jsem si vytvořila návyk cvičit, takže i když se zapotím, sprcha už není problém. Spíše naopak – možnost rychle si umýt vlasy mě těší.
Takže zda příště budu darovat vlasy, je zatím nejisté. Poplatek 5 000 jenů mě trochu znejistil, ale dlouhé vlasy jsou už poněkud náročné. Je to dilema. Mimochodem, „henna barva“, kterou jsem si plánovala vyzkoušet při objevení šedých vlasů, se blíží. Pokud ji vyzkouším, opět o tom podám zprávu, tak se těšte.
P.S. Takto vypadaly ostříhané vlasy (měla jsem je vyfotit na hezčím papíře). Zabalila jsem je do sáčku a poslala z pošty na určenou adresu. V Japonsku se zdá, že jediná organizace, která to provádí, je Jadac, ale při zjišťování jsem našla podobné aktivity po celém světě, takže všem, kteří chtějí udělat rozhodný krok od dlouhých vlasů, to rozhodně doporučuji zkontrolovat.